Latinský název: Allium cepa
Místo výskytu: Asie, Evropa
Využíváme: čerstvé hlavice, cibulovou šťávu
Vůně: ostrá, pálivá
Dvouletá cibulovitá rostlina s podzemní hlavičkou pokrytou suchými šupinami. Listy má cibule složené do růžice kolem kořene, ty vyrůstají z cibule brzy zjara. Listy jsou temně zelené, píšťalovité, se specifickou vůní uvnitř a ostrou, pálivou chutí. Chuť listů může připomínat pórek. Květová palice se objevuje druhým rokem, je ale ojedinělá. Stejně jako cibule samotná je dutá. Květy jsou drobné a bílé.
Rodový název „Allium“ pocházi z keltského slova pálivý, souvisí s pálivou chutí, která je charakteristická pro všechny části cibule. Druhový název zase popisuej tvar cibule, znamená totiž „hlava“. Pěstovat se cibule začala již 4000 let př. n. l.. Podle představ prvních filozofů představovala cibule svou stavbou vesmír, kde se Slunce, Měsíc a hvězdy pohybují kolem Země v různých sférách. Proto ji lidé používali jako model při objasňování této struktury. Ve starém Egyptě byla tato zelenina dokonce posvátná, slavnostně na ni přísahali. V antickém Řecku a Římě se cibule stala povinnou součásti stravy vojáků protože se věřilo, že je nositelem vlastností jako je odvaha, energie a síla.
Léčebné účinky cibule znaly všechny národy. Zatímco v Rusku v době epidemií se cibule vyvěšovaly ve víře, že ochrání obyvatele domu před onemocněním, v antických městských státech se cibule předepisovala lidem, kteří trpěli revmatizmem, dnou či otylostí. Cibulová šťava se používala na desinfekci ran či zmírňování popálení od kopřiv či podráždění při píchnutí včelou či jiným hmyzem. Cibulová šťáva pomáhala při angíně – jedno staré anglické přísloví dokonce říká: „Jedna cibule denně vás zachrání před všemi doktory.“
Účinky: čistí krev, odstraňuje nečistoty, má protizánětlivé účinky, tiší bolest, stimuluje růst vlasů, napomáhá vykašlávání, použivá se při angíně.
Teplota vaporizace: 120°C