Latinský název: Salvia officinalis
Místo výskytu: země kolem Středozemního moře a Balkánského poloostrova
Využíváme: nadzemní část rostliny
Vůně: trpká, svěží, kouřová
Šalvěj lékařská je mnohaletý polokeř dosahující výšky 80 cm, má vzpřímený rozvětvený stonek, ve spodní části zdřevnatělý. Listy jsou oválné, vejčité, řasnaté, s chloupky. Květy jsou mohutné, bílé nebo fialové. Plody se skládají ze čtyř temně hnědých kulatých oříšků. Pochází z Malé Asie. Latinský název je odvozen od slova „salvation“ – záchrana. Latini ho považovali za posvátnou rostlinu. Šalvěj se po celá staletí používala v kulináčství a v medicíně. Egypťané ji podávali ženám po epidemiích, aby se zvýšila jejich plodnost, také byl používán při léčbě neplodnosti a jako ochrana před morem. Na slavnostních obědech pro zvané podávali Římané k umytí rukou a k dezinfekci šalvějovou vodu. „Proti vládě smrti roste v zahradách šalvěj“ – podobné verše skládali antičtí Řekové, přesvědčeni o zázračné síle šalvěje. Řekové také věřili, že může léčit ztátu paměti, zhoršenou činnost smyslů a jater. Šalvěj se používala při léčbě očních onemocnění. Američtí domorodci používali šalvěj při rituálech k dezinfekci. Ve 30. letech 20. století lidé v Evropě používali šalvěj s úspěchem při léčbě ženských onemocnění. V roce 1958 se skupina moldavských lékařů pod vedením N. A. Grečina přesvědčila o efektivní terapii šalvějovými lázněmi u nemocných akutní nebo chronickou polyartritidou různého původu. Šalvěj měli vždy v oblibě hlasatelé, lektoři a zpěváci, pro které byla vynikajícím prostředkem k rychlému obnovení ztraceného hlasu.
Účinky: dezinfekční, protizánětlivé, čistící krev, stimulující chuť k jídlu
Teplota vaporizace: do 190°C
Nepoužívat při eplilepsii, hypertenzi, těhotenství.